Od historie po současnost
Nynější dětský domov byl založen v roce 1890 paní Vilemínou, kněžnou z Auerspergů, rozené z Colloredo Mannsfeld, jako opatrovna pro děti zaměstnanců zelenohorského panství.
Opatrovna byla v přízemí a v místnostech 1.poschodí byla škola šití a vyšívání pro dcery Nepomuckých měšťanů s vyučovacím jazykem českým. Za 1.světové války byl v budově zřízen lazaret pro vojsko. Po válce sloužil domov dál svému původnímu účelu. Na dobových fotografiích jsou vedle zraněných vojáků vidět i děti. Je tedy možné, že lazaret i opatrovna fungovali současně.
Dětský domov se v průběhu své existence jmenoval Opatrovna sv. Jana, Vychovatelna sv. Jana, Dětský domov sv. Jana, Dětský domov a Dětský domov, Nepomuk 278.
Paní kněžna výchovou dětí zaměstnanců i měšťanských dívek pověřila Řád chudých školských sester z Horažďovic, které pečovaly o vše, vedly i administrativu.
Kdy přišli do domova první sirotci, není zcela zřejmé. V období mezi válkami jich bylo v domově kolem 40 a byli v zájmu Nepomucké obce, jak vyplývá z pramenů. Měli např. i svou dechovou kapelu.
V průběhu druhé světové války bylo v domově pod přísným dohledem řádových sester kolem sta válečných sirotků. Byli to jen chlapci. Spali na podlaze, starší po dvou na postelích a jen nejstarší měli svou postel. Ve 14 letech věku odcházeli sloužit k sedlákům „za stravu a byt“. Toto víme z vyprávění bývalého chovance, který přijel do Nepomuku s vnučkou z Ostravy, aby jí ukázal, kde přežil válku a prožil část dětství. Jiný válečný „sirotek“ nám vyprávěl, že on se dostal do Nepomuku proto, že rodina byla pro nacisty nepohodlná a on jako dítě se připletl na místo atentátu na Heidricha. Ze strachu o jeho život jej dobří přátelé rodiny ukryli v našem sirotčinci. Jiný chovanec z 50. let, který nás navštívil až z Frýdku – Místku, zase vyprávěl, že byl v domově na převýchovu, protože jejich rodina „neskýtala záruky pro jeho řádný vývoj“. Byli totiž označeni za „kulaky“.
V 30. letech došlo také k výrazné stavební úpravě domova. Přízemní křídla budovy byla zvýšena o patro. Byly prováděny i dílčí stavební změny a úpravy.
V roce 1933 podle smlouvy trhové bylo vloženo právo vlastnictví spolku „Serafínské dílo lásky“ na záchranu opuštěné mládeže pro krajiny jazyka českého se sídlem v Českých Budějovicích. Od roku 1951 do roku 1960 vlastnila domov Česká katolická Charita v Praze. Pak převzal domov stát.
Domov, jako státní zařízení, postupně i přes některé stavební práce chátral a v 80 letech už nevyhovoval ani na turistickou ubytovnu. Budova zpustlá, voda nepitná a otřesné bylo koupání dětí, kdy se jich v jedné vodě vystřídalo 15. Za tohoto stavu nastoupil do domova jako ředitel Mgr. Josef Kubáň.
Po licitacích s ONV Plzeň – jih došlo k rozhodnutí o opravě domova. Za rok jsme měli novou kuchyni, krásné sprchové boxy, umývárnu, malou koupelnu, opravené záchody. Zanedlouho jsme vyměnili kamna na tuhá paliva za ústřední topení. V té době to bylo převratné.
Do roku 1984 žili v Nepomuku jen chlapci. Spali ve dvou ložnicích po patnácti. Zápachem, uspořádáním i denním režimem to tu připomínalo kasárna. Chlapci zde byli absentéři, záškoláci a delikventi, které v jiných domovech nechtěli.
Vedle úsilí o slušné prostředí v budově bylo nutné rozeslat většinu problematických dětí do odpovídajících zařízení. O zoufalém složení dětí svědčí to, že v Nepomucké základní škole měla pedagogická rada dvě části. Děti z DD a pak ty ostatní.
Velikou námahu dalo přesvědčit diagnostický ústav o tom, že jsme dětský domov a ne chlapecká „polepšovna“. Ale i tuto překážku se podařilo zdolat. První děvče v historii domova, tříletou Aničku, jsme si přivezli z Aše už v roce 1984. Nakonec jsme měli vedle učňů a školáků i 17 dětí v mateřské škole. Začali jsme uplatňovat výchovu jako v rodině, na kterou nebyl personál domova zvyklý. Starší pomáhá mladším. Všichni pečují o svůj domov. K realizaci nové koncepce výchovy musí být adekvátní i výchovné prostředí. Protože peněz není nikdy dost, tak už téměř 25 roků opravujeme a upravujeme po kouscích. Investice na hlavní budovu jsme vlastně nedostali nikdy. Kdybychom ale čekali na jejich příděl, tak se ještě dnes koupeme v jedné vodě.
Kuchyně, sociální zařízení a vytápění byli první akce. Pak jsme velké místnosti rozdělili přepážkami na boxy, ložničky s 2-3 postelemi, aby děti získaly alespoň nějaké soukromí. Postupně jsme nahrazovali zdemolovaný nábytek novým. Po revoluci jsme pokračovali v započatých úpravách. Vybudovali jsme přečerpávací fekální jímku ústící do městské čističky, rozšířili ústřední topení, přivedli pitnou vodu, z dřevníku vybudovali dílnu a pergolu na pěkné letní posezení, stodolu jsme zadaptovali na funkční byt pro jednu skupinu.
Budovu jsme přestavěli do konečné podoby a získali další prostory. Děti žily ve čtyřech stavebně oddělených prostorách, dvou rodinných buňkách, jedné klasické výchovné skupině a dospívající v jedné garsonce, kde se připravovali na osamostatnění po skončení ústavní výchovy. Ještě jsme vyměnili střešní krytinu, opravili krov, stará okna zaměnili za plastová a zrekonstruovali fasádu. Začali jsme topit plynem. Všechny změny stavební podmiňují změny ve výchovných postupech a obráceně. V opravách jsme stále pokračovali. V roce 1998 jsme otevřeli v pronajatých prostorách od města Blovice rodinou skupinu pro děti navštěvující zvláštní školu a jejich sourozence. V roce 2003 jsme získali od Plzeňského kraje tři rodinné domky – okály v Oselcích na hranicích okresu Plzeň-jih. V jednom jsme zřídili rodinnou skupinu Druhý máme připravený pro naše zletilé děti, kdyby potřebovaly střechu nad hlavou. Ve třetím bydlí vychovatelka.
